Na sumce se zlomeným kotníkem? My jsme to riskli.
9. 6. 2008
Cesta uteče neuvěřitelně rychle a já neustále zápasím s myšlenkou, že jsem prdlej a jako táta nezodpovědnej. Zhruba za 5hodin s pomocí kamarádů, kteří jsou už zde, máme postavený tábor a Ondra zaváži poslední prut. Právě se setmělo, dopijeme kafe a jdeme zalehnout do bivaku. Zipy nezatahujeme a vleže pozorujeme špičky prutů. Asi za hodinu přichází záběr, jaký jsme ještě neviděli. Prut i se stojanem se prudce sklání nad hladinu a vzhledem k Ondrovým berlím mám bobky, jestli to vůbec stihnu. Na poslední chvíli chytám prut, který i se stojanem míří do vody a dávám za sebou tři děla. To co se odehrává po těchto zásecích připomíná ukázku z akčního seriálu. Prut je tak ohnutý, že mi křupe pod rukama korková rukověť. Bleskne mi hlavou: „Teď něco povolit, tak se zabiju o stromy za mnou. Paty mám zabořené do bahna, takže má pozice připomíná labuť přistávající na vodní hladinu.Tlak ryby je tak velký, že ač nerad, povoluji brzdu multiplikátoru, protože tohle se ustát nedá. Ondra s berlema už přitahuje loď a bahnem se suneme do ní, neboť je odliv. Sumec nás táhne se 100kg těžkou lodí asi 400m proti proudu a projíždí těsně kolem stromů. Tah ryby je obrovský, předávám prut Ondrovi, který sedí na dně lodi a sádrou se zapírá o bok, aby si taky něco užil . Kdyby nás tak viděl pan doktor. Výčitky svědomí a strach o kotník trvají jen chvíli, vítězí nádherný zážitek ze zdolávání. Asi po 25minutách konečně sumce odlepujeme ode dna a Ondra ho za spodní čelist dostává do lodě. Pohled na tlak, který vyvíjí na nohu v sádře, mně úplně kazí zážitek. Dostáváme sumce do lodi. Metr se zastaví na 215cm. Po změření nám dělá problém dostat tlusťocha z lodi zpět do vody. Je tak těžký, že ho nelze nijak zvednout přes bok lodě. Začínám mít strach, že to nepřežije. Ležíme na dně lodi vedle přerostlého fousáče, snažíme se vymyslet, jak s ním ven, Ondra se skoro celý pod něj vtěsní a já ho konečně přetahuji do vody. Po přistání u břehu, uvazujeme sumce na provaz s gumovým propružením.
Po té se oba lovci , připomínající zaslizené koule, uchýlily do bivaku,a čichajíc sumčí aroma, tvrdě spaly, neboť žádný záběr už nepřišel a cesta sem byla dlouhá. Ráno přijíždí kamarád a pomáhá nám rybu zvážit. Sumec má 78kg. Fotíme a vypouštíme.
Sumec zamával ocasní ploutví, což nás vždy naplní optimizmem. Další tři dny a noci nás čeká jen jeden malý sumec.
Ondrova sádra již připomíná promáčený přezrálý banán. Myšlenky na reakci ošetřujícího lékaře radši rychle pouštim z hlavy a věnuji se stavbě nového tábora. Břeh tu není moc vysoký ,takže při zvýšeném přílivu se sem může dostat voda, ale místo je lákavé. Před setměním máme hotovo a zavezeno. O půlnoci přichází záběr. Není tak razantní. Vzhledem k Ondrové sádře, opět zasekávám. Tah není tak silný, za to je plynulý. Už zase jsme v lodi a ryba určuje směr plavby. Tentokrát však míří k druhému břehu, kde se k našemu údivu nechává zvednout ode dna. Krásný sumec leží na hladině a po minulé zkušenosti volíme novou, trochu riskantní variantu.Ondra vkleče uchopil sumce i s hákama za spodní čelist a já pádluji ke břehu. Vzhledem k rozměru ryby, je to manévr dost neobvyklý, ale nehodláme znovu ohrozit jeho dlouhý a vzácný život jenom tím,že ho nedostaneme v čas z lodi vzhledem k jeho váze. Naštěstí se vše podaří. Jsme v našem táboře a sumce šetrně uvazujeme, ten uléhá do větší hloubky a my se těšíme na ranní focení. Tuto noc nás probouzí už jen jeden záběr. Sumec okolo 135cm, který po těchto zážitcích sice neohromil, ale potěšil. Po ranním rozbřesku rozkládáme vážící podložku o rozměrech 220- 180cm a jdeme se podívat na nočního krasavce. Jelikož je odpočinutý, klade značný odpor. Teprve teď za denního světla vidíme, jaký to je krokodýl, a jak relativně snadno jsme ho zdolali, ovšem dostat ho na podložku přes břeh , je velký problém. Držím rybu za spodní čelist, ležím už na zádech a páčím. Při pohledu vlevo zjišťuji, že mě Ondra, opřený o berli natáčí na kameru. To mně dodává určitou zodpovědnost a po neskutečném úsilí dostávám sumce z vody na podložku. Mám pocit vzpěrače koketujícího se světovým rekordem. Funím, jak mi věk už káže, ale sumec je přes celou podložku čili 220cm . Po zvážení ryby a odečtení podložky 83kg. Fotíme, točíme, kouříme, akorát to šampaňské nemáme, ale to nám vůbec nevadí.
Preferujeme jednoznačně zásadu: „Když se loví, tak se loví, a když se pije, tak se pije, nejlépe v hospodě“. Osobně si nedokážu představit, že bych přišel o ten adrenalin z takovéto ryby kvůli chlastu. Vypouštění sumce probíhá již ve velké pohodě, jelikož břeh je šikmý a ryba pomalu klouže po podložce . Sumec odjíždí a důstojně vlní svým obrovským ocasem. Fotky vyšly a sumec je opět ve svém živlu. Krásnější pocit neznáme a opravdu to není fráze. Po odjezdu sumce relaxujeme, jsme spokojeni a pozorujeme hladinu. V momentě, kdy si chci přezout boty, které mám na trávě zjišťuji,že jsou plné mravenců. To je pro nás velice zvláštní, ačkoli víme, že hygiena na těchto výpravách je složitá, toto se nám ještě nestalo. Vyháníme mravence a boty věšíme na strom. Po dvou hodinách se mravenci opět nastěhovali do bot. Začínáme to chápat. Bude se zvedat hladina řeky. Nenápadné proudky vody nám začínají zaplavovat tábor, ústupová cesta z tohoto místa je pouze lodí. V bivaku už je voda. Voláme do Čech , kluci se dívají na internet. Nic by se nemělo dít, zapíchávám klacík na rozhraní vody a břehu. Podle mapy přílivu a odlivu už by měla voda klesat. Po půl hodině kolem nás už tečou potůčky. Začínáme mít obavy. Povodeň na Po přijde z Alp nečekaně. Navíc od moře se blíží černé mraky a zvedá se vítr. Už na nic nečekáme a rychle balíme. Za tři hodiny máme vše v lodi, ale nebyl čas věci rovnat ,takže je je vrchovatá.To už fouká uragán a vlny dosahují děsivých rozměrů. Popisovat asi 15km dlouhou cestu ke slodění v rozbouřeném Pádu nemá cenu, protože by to bylo na další článek. Ondra si prožil pravé peklo jakožto kapitán našeho křápu, protože já jsem přesunoval auto ke slodění. Když jsem asi po hodině vyhlížení viděl kapitána s naší lodí jak se v metrových vlnách pomalu blíží, tak se mi značně ulevilo. Natahujeme loď a mizíme.
Ráno už uleháme doma do svých postelí a spíme asi 15hodin v tahu. Další den nás čeká kontrolní rentgen. S odstupem času musím přiznat, že jsem měl velký strach a výčitky svědomí, neboť naše počínání bylo skutečně na hraně. Těsně před ordinací prohlížím torzo Ondrovy sádry a v podstatě jsem rád, že s ním nemusím do ordinace, protože nevím, jak bych to vysvětloval. Naštěstí vše dobře dopadlo a kotník to přežil. Jsem šťastný, protože rozhodnutí jestli odjet na tuto výpravu bylo pouze na mně a jakožto zodpovědný rodič jsem měl zvolit asi jiné řešení avšak ti, kdo jsou do lovu sumců zasvěceni jistě mé rozhodnutí chápou.
Zdraví Vás Ondra