Ebro- Nejen týmová práce
9. 6. 2008
Ebro- Nejen týmová práce
Marek: Je 24. únor. Začátek jarních prázdnin a cílem naší výpravy je tentokrát Španělsko, konkrétně přehrady na řece Rio Ebro. Důvodem návštěvy této vzdálené lokality v tomto období jsou především příznivé klimatické podmínky a samozřejmě zarybnění přehrady, které je všeobecně známo. Cesta ubíhá skvěle. Mírnou starost nám dělá pouze občasné rozkývání plně naložené lodi způsobené jednak nerovností vozovky a zřejmě i nerovnoměrným rozložením nákladu. Při pohledu do zpětných zrcátek však vidím rozesmáté obličeje ( připomínající prasklé kedlubny) druhé poloviny naší party, která jede svým autem a dokonce tento jev natáčí na video. Přizpůsobujeme rychlost stavu a povaze vozovky a pomalu se blíží francouzský Lyon. Kdo průjezd Lyonem zažil, dá mi jistě za pravdu, že se jedná o poměrně složitý manévr. Stačí jednou během cca 50km špatně odbočit a ztratíte 3 hodiny, což jsem již zažil. Jel jsem tudy mnohokrát, ale vždy si oddychnu, když to mám za sebou. S rozedněním překračujeme Španělské hranice a v 9 hodin ráno jsme na místě. Cesta trvala 20hodin. Licence máme platné z loňska, takže zakupujeme pouze týdenní povolenky. Při vstupu do baru Vás přivítá pohled na barový pult, který je úplně plný nazdobených šálků, servítků a cukříků. Zato pod barovými stoličkami je slušná vrstva vajglů, smetí a použitých ubrousků. Místní zvyklost totiž velí: „Všechny odpadky a nedopalky házej vždy pod sebe.“ Viděl jsem to již vloni, ale nějak si na ten pohled prostě nemůžu zvyknout. Na baru i na stolech nablýskané hrnky a nepoužité popelníky a pod sebou hnojník. Vypijeme kafe, cigáro típám úmyslně do popelníku a jedeme k vodě sehnat nějaké ty informace. Také voláme místním krajanům, kteří zde žijí a rybařinou se živí. Informace se různí. Řešíme zásadní problém, zda zvolit místo na hloubce nebo na mělčině. Vzhledem k tomu, že voda se pohybuje okolo 7C bude cílem našeho snažení kapr a candát. Sedíme na kamenech, čas letí a my se nemůžeme rozhodnout.
Ondra: O místu kde, bych rád postavil tábor, jsem měl své představy. Zbývalo mi jen přesvědčit ostatní členy výpravy, což se mi nakonec podařilo. Zatímco kluci rozbalují tábor, já již z lodě mapuji dno. Echolot ukazuje teplotu vody 8,2C. Svoji bójku umisťuji za hranu z 4,6m na 5,9m . Druhou bójku dávám na místo poblíž břehu, kde dno padá z 2,2m na 4,5m. První den jsme bez záběru, až druhý den ráno vzal jeden kapřík okolo 7kg, Aleš s Davidem zabodovali, protože našli ryby v mělké prohřáté vodě. Podařilo se jim zdolat několik menších kaprů. Fungovalo zejména Alešovo místo těsně u rákosí. Když jsem viděl, jak má ramena přes celá záda, tak jsem mu oponoval slovy: „Jo, někdo nám musí vychytat a popíchat ty prcky .“ Další den se zhoršilo počasí, foukal silný vítr a vytrvale pršelo. Daří se nám nachytat pár menších kaprů do 10kg.

Za každou rybou musíme vyrážet s loďkou. Této činnosti se nejvíce ujal Aleš, který byl nakonec u většiny zdolávaných ryb. Voda se ochladila na 6,8C, stoupla a zakalila se. Protože tátovi dosud nepřišel záběr, převážím jeho pruty na místo poblíž mé bójky. Po dvou dnech vytrvalého deště se konečně objevuje hřející slunce. Večer se už podařil jeden pěkný kapr z mého místa 93cm 12,5kg. Ráno má táta záběr a zdolává kapra 93cm 16kg.

Nyní přišel můj čas zajít k Alešovi a říct: „Vidíš, já ti to říkal že někdo nám ty malé kapry musí vychytat.“ Po vyfocení úlovků nás upoutal pohled na velké množství řvoucích kormoránů, kteří začali systematicky lovit ryby. Tvořili obrovský pruh, který se valil po hladině a mířil na naše lovná místa. Nelenil jsem a zasedl do lodě, natočil motor a rychlou jízdou je zahnal cca 2km od našeho stanoviště.
Marek: Jelikož se naše výprava přehoupla do druhé poloviny, cítím silnou potřebu provést důkladnou hygienu. Svlékám vše, co mám na sobě, vstupuji po kolena do ledové vody a začínám s problematickými partiemi. Samozřejmě, že se v tento moment po jinak frekventované prašné cestě blíží vozidlo. I přes zatemnělé skla rozeznávám výraz paní, který zjevně připomíná setkání s úchylem. V této situaci mně nezbývá nic jiného, než hrdě pokračovat a doufat, že v odjíždějící paní zvítězí nakonec pocit, že co je české to je hezké - i když v mém případě mam o tom jisté pochybnosti.
Ondra: Konečně se zlepšilo počasí a přišly záběry i od větších ryb. Teplota vody se drží okolo 7- 7,5C. Aleš je už 2 dny bez jediného potahu, a tak převáží pruty na větší hloubku a mění montáže za jemnější. Zavážení je problematické, protože neustále fouká silný vítr, vlny dosahují přes půl metru a mají bílé čepice. Jsme na místě, kde voda není kryta žádnými horami. Na změnu Alešovi taktiky zatím ryby nereagují. Zato Marda měl svůj den. Kromě několika pěkných ryb, nezdolaných kvůli vázkám, ulovil slušného kapra 11kg. Moje a tátovy pruty mlčí. Až opět ráno přichází záběr od menšího kapra.

Dopoledne Aleš překvapivě bere 20kg spařené a na půl nahnilé kukuřice a jede ke své bojce. Z místa zakrmení vyzařuje doslova žlutá záře. Nevěřil jsem tomu, co jsem viděl a říkal jsem si „Co je to za blbost?“ Sranda mě však brzy přešla, protože při večerním „carp talk-u“ (kde diskusní kroužek nemluvil místy zdaleka o rybařině), přišel záběr na Alešovi pruty. Kapr 86cm 12kg. Aleš ihned zaváží a znovu záběr 90cm 11kg. To se opakovalo asi 5krát z jeho stojanu. Všechno pozoruji z lehátka v bivaku. Jsem rád, že hřeje teplomet, protože jsem na lodi nastydnul, když jsem podcenil silný ledový vítr na horní přehradě, při neúspěšné vyjížďce na candáty. Kluci už jsou delší dobu na vodě a zdolávají kapra. Při jejich návratu slyším Alešův radostný pokřik. Důvodem jeho radosti je krásný kapr 102cm 16kg! Po několika hodinách mám i já kapra 93cm 13,80kg.

Následuje ranní foto s Alešem a kapři odjíždějí. Blíží se závěr výpravy a začíná neuvěřitelné krmení ze všech stran. Protože jsem už delší dobu neměl záběr na své pruty, převazuji na větší háček, dávám už osvědčené dvě příchutě boilies v průměrech 20-22mm na oba pruty. Zavážím je na vzdálené místo, kde jsem den předtím nakrmil. Během 20minut přichází záběr od kapra 10kg. Poté hned následovala hromadná fotka. Voda za poslední dva dny klesla o 1m a objevují se raci. Poslední noc se zvedá velký vítr, zdoláváme několik menších kaprů do 7kg. K ránu konečně přišel záběr z mého stojanu. Cítil jsem, že je to velká ryba. Během chvilky jsme vyrazili za kaprem. Díky velkým vlnám bylo zdolávání dost komplikované. Vítr nás stále unášel od kapra. Asi po 8 minutách boje se na hladině objeví unavený velký kapr. Ranní měření a vážení nám ukazuje 97cm 15,20kg.

To je naše poslední ryba. Balíme.
Marek: Kontrolujeme uložení bagáže v lodi a vyrážíme na cestu zpět. Cesta přes Španělsko ubíhá dobře, čas si krátíme bilancováním této výpravy. Na hranici s Francií tankujeme. Venku je 14 stupňů v podvečer, vůbec netušíme, co nás za pár hodin čeká. V polovině Francie začíná pršet, teplota prudce klesá a déšť se postupně mění v sníh. Zbývá nám 100km na Německé hranice. To už leží na dálnici 15cm sněhu a fouká uragán.
Jedeme maximálně 50km v hodině a loď, kterou táhneme začíná připomínat sáně. Potřebujeme tankovat, ale benzínky jsou tak zablokované kamiony (které se už ani nerozjedou), že se tam prostě nedá zajet. Dálnice je už nesjízdná, někdo stojí, někdo je napříč, někdo ještě jede. Jelikož máme čtyřkolku, my ještě jedeme. Přichází logické vyústění této situace. Policie uzavírá dálnici a odkloňuje dopravu na okresku. Do kopce prokluzují kola, kličkujeme mezi stojícími kamiony a blížíme se k soupravě, která stojí zkřížená přes celou silnici a začíná se sunout smykem na nás. Snažíme se narvat doprava. V tom nám téměř cinkne o zrcátka kamion, který nás předjíždí v kopci zprava, neboť dobře ví jako my, že kdo zastaví zůstane zde mnoho hodin a ještě riskuje, že to do něj někdo nakouří. Upřímně řečeno, takový maglajz jsem ještě nikde nikdy nezažil. Na stanovišti výběrčích poplatků je takový zmatek, že projíždíme bez placení. Přijíždíme do městečka, značky jsou zaváté ,viditelnost tak 10m. Nevíme, kde je silnice,dorozumíváme se vysílačkama. Kluci za náma v autě mají rozloženou mapu a navigují nás. Jelikož Německo je neprůjezdné, nezbývá než jet po okreskách 300km až do Štrasburku a tam se pokusit dostat do Německa. Nafta už dochází, proti nám nejede půl hodiny ani jedno auto a loď za námi připomíná sněhovou kouli se zamrzlými koly – v podstatě táhneme 500kg těžké sáně. Po značném nervovaní a v jízdě „ na páry“, nacházíme benzínku a úleva je obrovská. Po pár hodinách najíždíme na mokrou silnici, po které jedeme až do Čech. Cesta trvala neskutečných 31hodin a naše oči při dojezdu připomínají oči jatečních angorských králíků. Usínám ještě dřív než ulehám. O snech, které mě po této zběsilé jízdě provázeli raději nemluvit. Asi po 5ti hodinách polospánku se probouzím a vidím Ondru, jak „láduje“ fotky z výpravy do PC, což mě znovu připomíná známou pravdu: „vše zlé je zapomenuto a vítězí příjemné zážitky“. A já jsem rád, že je to tak. Na této výpravě jsem zažil něco nového. Poprvé totiž naše parta skýtala 5lidí což znamenalo, dva nové rybáře, s kterými jsme zatím takto nerybařili. Po pár dnech bylo zřejmé,že se jedná o kluky pracovitý, zkušený, obětavý a prima parťáky, což je na takovýchto akcích nejdůležitější. Nová pro mě byla situace, kdy jsem pociťoval určitou soutěž mezi „hrouzkama“(já a Ondra) a ostatníma klukama, co se týče počtu a velikosti úlovku. Zpočátku jsme zkoušeli, který druh boilie či pelet zachutná místní osádce, takže co prut, to jiná nástraha, montáž, hloubka a místo,ale později s přicházejícími záběry začínalo určité hecování a taktizování, což zřejmě nakonec vedlo k celkovému dobrému výsledku výpravy, i když to místy připomínalo pořad „válka navijáků“. Já osobně preferuji na každé výpravě týmovou práci a úspěch jednotlivce považuji i za svůj úspěch. I když zrovna umývám zaschlý kastrol od nočního guláše a nejsem první u záseku. Při této rybařině dle mého názoru musí zasekávat ten, kdo je nejblíže u prutu. Hrouzek, Okounek, Parmička, Pepa nebo Franta, vždy je to tým. Nevadí mi, že většinou nejsem vítězem v počtu a velikosti ryb. Jsem šťastný,že jsem u toho Že jsem součástí týmu. Týmu kluků, kteří dokážou při jednom pípnutí hlásiče v noci v mrazu vylítnout z bivaku do lodě a zdolat krásnou rybu. Zatímco já, zatížen myšlenkami, co se děje v naší firmě, pracně hledám čelovku a boty. Pocit z mé opožděné reakce plně kompenzuje pohled na tyto mladé kluky, kteří s každou rybou zachází tak, aby do vypouštění zažila co nejméně stresu, což mě naplňuje přesvědčením, že každý tvor (zvíře, ryba nebo člověk) může být uloven. Ale pouze inteligence lovce určí, jak s ním bude zacházeno. Mám dojem, že této výpravy se zúčastnili pouze docenti a kandidáti rybářských věd, prostě citliví lidé.
P.S.: Celkem bylo uloveno 28 kaprů za týden, z toho 12kaprů nad 10kg. Největší ryby výpravy: 97cm 15,20kg, 93cm 16kg a 102cm 16kg.
S pozdravem Ondra
Ondra: O místu kde, bych rád postavil tábor, jsem měl své představy. Zbývalo mi jen přesvědčit ostatní členy výpravy, což se mi nakonec podařilo. Zatímco kluci rozbalují tábor, já již z lodě mapuji dno. Echolot ukazuje teplotu vody 8,2C. Svoji bójku umisťuji za hranu z 4,6m na 5,9m . Druhou bójku dávám na místo poblíž břehu, kde dno padá z 2,2m na 4,5m. První den jsme bez záběru, až druhý den ráno vzal jeden kapřík okolo 7kg, Aleš s Davidem zabodovali, protože našli ryby v mělké prohřáté vodě. Podařilo se jim zdolat několik menších kaprů. Fungovalo zejména Alešovo místo těsně u rákosí. Když jsem viděl, jak má ramena přes celá záda, tak jsem mu oponoval slovy: „Jo, někdo nám musí vychytat a popíchat ty prcky .“ Další den se zhoršilo počasí, foukal silný vítr a vytrvale pršelo. Daří se nám nachytat pár menších kaprů do 10kg.
Za každou rybou musíme vyrážet s loďkou. Této činnosti se nejvíce ujal Aleš, který byl nakonec u většiny zdolávaných ryb. Voda se ochladila na 6,8C, stoupla a zakalila se. Protože tátovi dosud nepřišel záběr, převážím jeho pruty na místo poblíž mé bójky. Po dvou dnech vytrvalého deště se konečně objevuje hřející slunce. Večer se už podařil jeden pěkný kapr z mého místa 93cm 12,5kg. Ráno má táta záběr a zdolává kapra 93cm 16kg.
Nyní přišel můj čas zajít k Alešovi a říct: „Vidíš, já ti to říkal že někdo nám ty malé kapry musí vychytat.“ Po vyfocení úlovků nás upoutal pohled na velké množství řvoucích kormoránů, kteří začali systematicky lovit ryby. Tvořili obrovský pruh, který se valil po hladině a mířil na naše lovná místa. Nelenil jsem a zasedl do lodě, natočil motor a rychlou jízdou je zahnal cca 2km od našeho stanoviště.
Marek: Jelikož se naše výprava přehoupla do druhé poloviny, cítím silnou potřebu provést důkladnou hygienu. Svlékám vše, co mám na sobě, vstupuji po kolena do ledové vody a začínám s problematickými partiemi. Samozřejmě, že se v tento moment po jinak frekventované prašné cestě blíží vozidlo. I přes zatemnělé skla rozeznávám výraz paní, který zjevně připomíná setkání s úchylem. V této situaci mně nezbývá nic jiného, než hrdě pokračovat a doufat, že v odjíždějící paní zvítězí nakonec pocit, že co je české to je hezké - i když v mém případě mam o tom jisté pochybnosti.
Ondra: Konečně se zlepšilo počasí a přišly záběry i od větších ryb. Teplota vody se drží okolo 7- 7,5C. Aleš je už 2 dny bez jediného potahu, a tak převáží pruty na větší hloubku a mění montáže za jemnější. Zavážení je problematické, protože neustále fouká silný vítr, vlny dosahují přes půl metru a mají bílé čepice. Jsme na místě, kde voda není kryta žádnými horami. Na změnu Alešovi taktiky zatím ryby nereagují. Zato Marda měl svůj den. Kromě několika pěkných ryb, nezdolaných kvůli vázkám, ulovil slušného kapra 11kg. Moje a tátovy pruty mlčí. Až opět ráno přichází záběr od menšího kapra.
Dopoledne Aleš překvapivě bere 20kg spařené a na půl nahnilé kukuřice a jede ke své bojce. Z místa zakrmení vyzařuje doslova žlutá záře. Nevěřil jsem tomu, co jsem viděl a říkal jsem si „Co je to za blbost?“ Sranda mě však brzy přešla, protože při večerním „carp talk-u“ (kde diskusní kroužek nemluvil místy zdaleka o rybařině), přišel záběr na Alešovi pruty. Kapr 86cm 12kg. Aleš ihned zaváží a znovu záběr 90cm 11kg. To se opakovalo asi 5krát z jeho stojanu. Všechno pozoruji z lehátka v bivaku. Jsem rád, že hřeje teplomet, protože jsem na lodi nastydnul, když jsem podcenil silný ledový vítr na horní přehradě, při neúspěšné vyjížďce na candáty. Kluci už jsou delší dobu na vodě a zdolávají kapra. Při jejich návratu slyším Alešův radostný pokřik. Důvodem jeho radosti je krásný kapr 102cm 16kg! Po několika hodinách mám i já kapra 93cm 13,80kg.
Následuje ranní foto s Alešem a kapři odjíždějí. Blíží se závěr výpravy a začíná neuvěřitelné krmení ze všech stran. Protože jsem už delší dobu neměl záběr na své pruty, převazuji na větší háček, dávám už osvědčené dvě příchutě boilies v průměrech 20-22mm na oba pruty. Zavážím je na vzdálené místo, kde jsem den předtím nakrmil. Během 20minut přichází záběr od kapra 10kg. Poté hned následovala hromadná fotka. Voda za poslední dva dny klesla o 1m a objevují se raci. Poslední noc se zvedá velký vítr, zdoláváme několik menších kaprů do 7kg. K ránu konečně přišel záběr z mého stojanu. Cítil jsem, že je to velká ryba. Během chvilky jsme vyrazili za kaprem. Díky velkým vlnám bylo zdolávání dost komplikované. Vítr nás stále unášel od kapra. Asi po 8 minutách boje se na hladině objeví unavený velký kapr. Ranní měření a vážení nám ukazuje 97cm 15,20kg.
To je naše poslední ryba. Balíme.
Marek: Kontrolujeme uložení bagáže v lodi a vyrážíme na cestu zpět. Cesta přes Španělsko ubíhá dobře, čas si krátíme bilancováním této výpravy. Na hranici s Francií tankujeme. Venku je 14 stupňů v podvečer, vůbec netušíme, co nás za pár hodin čeká. V polovině Francie začíná pršet, teplota prudce klesá a déšť se postupně mění v sníh. Zbývá nám 100km na Německé hranice. To už leží na dálnici 15cm sněhu a fouká uragán.
Jedeme maximálně 50km v hodině a loď, kterou táhneme začíná připomínat sáně. Potřebujeme tankovat, ale benzínky jsou tak zablokované kamiony (které se už ani nerozjedou), že se tam prostě nedá zajet. Dálnice je už nesjízdná, někdo stojí, někdo je napříč, někdo ještě jede. Jelikož máme čtyřkolku, my ještě jedeme. Přichází logické vyústění této situace. Policie uzavírá dálnici a odkloňuje dopravu na okresku. Do kopce prokluzují kola, kličkujeme mezi stojícími kamiony a blížíme se k soupravě, která stojí zkřížená přes celou silnici a začíná se sunout smykem na nás. Snažíme se narvat doprava. V tom nám téměř cinkne o zrcátka kamion, který nás předjíždí v kopci zprava, neboť dobře ví jako my, že kdo zastaví zůstane zde mnoho hodin a ještě riskuje, že to do něj někdo nakouří. Upřímně řečeno, takový maglajz jsem ještě nikde nikdy nezažil. Na stanovišti výběrčích poplatků je takový zmatek, že projíždíme bez placení. Přijíždíme do městečka, značky jsou zaváté ,viditelnost tak 10m. Nevíme, kde je silnice,dorozumíváme se vysílačkama. Kluci za náma v autě mají rozloženou mapu a navigují nás. Jelikož Německo je neprůjezdné, nezbývá než jet po okreskách 300km až do Štrasburku a tam se pokusit dostat do Německa. Nafta už dochází, proti nám nejede půl hodiny ani jedno auto a loď za námi připomíná sněhovou kouli se zamrzlými koly – v podstatě táhneme 500kg těžké sáně. Po značném nervovaní a v jízdě „ na páry“, nacházíme benzínku a úleva je obrovská. Po pár hodinách najíždíme na mokrou silnici, po které jedeme až do Čech. Cesta trvala neskutečných 31hodin a naše oči při dojezdu připomínají oči jatečních angorských králíků. Usínám ještě dřív než ulehám. O snech, které mě po této zběsilé jízdě provázeli raději nemluvit. Asi po 5ti hodinách polospánku se probouzím a vidím Ondru, jak „láduje“ fotky z výpravy do PC, což mě znovu připomíná známou pravdu: „vše zlé je zapomenuto a vítězí příjemné zážitky“. A já jsem rád, že je to tak. Na této výpravě jsem zažil něco nového. Poprvé totiž naše parta skýtala 5lidí což znamenalo, dva nové rybáře, s kterými jsme zatím takto nerybařili. Po pár dnech bylo zřejmé,že se jedná o kluky pracovitý, zkušený, obětavý a prima parťáky, což je na takovýchto akcích nejdůležitější. Nová pro mě byla situace, kdy jsem pociťoval určitou soutěž mezi „hrouzkama“(já a Ondra) a ostatníma klukama, co se týče počtu a velikosti úlovku. Zpočátku jsme zkoušeli, který druh boilie či pelet zachutná místní osádce, takže co prut, to jiná nástraha, montáž, hloubka a místo,ale později s přicházejícími záběry začínalo určité hecování a taktizování, což zřejmě nakonec vedlo k celkovému dobrému výsledku výpravy, i když to místy připomínalo pořad „válka navijáků“. Já osobně preferuji na každé výpravě týmovou práci a úspěch jednotlivce považuji i za svůj úspěch. I když zrovna umývám zaschlý kastrol od nočního guláše a nejsem první u záseku. Při této rybařině dle mého názoru musí zasekávat ten, kdo je nejblíže u prutu. Hrouzek, Okounek, Parmička, Pepa nebo Franta, vždy je to tým. Nevadí mi, že většinou nejsem vítězem v počtu a velikosti ryb. Jsem šťastný,že jsem u toho Že jsem součástí týmu. Týmu kluků, kteří dokážou při jednom pípnutí hlásiče v noci v mrazu vylítnout z bivaku do lodě a zdolat krásnou rybu. Zatímco já, zatížen myšlenkami, co se děje v naší firmě, pracně hledám čelovku a boty. Pocit z mé opožděné reakce plně kompenzuje pohled na tyto mladé kluky, kteří s každou rybou zachází tak, aby do vypouštění zažila co nejméně stresu, což mě naplňuje přesvědčením, že každý tvor (zvíře, ryba nebo člověk) může být uloven. Ale pouze inteligence lovce určí, jak s ním bude zacházeno. Mám dojem, že této výpravy se zúčastnili pouze docenti a kandidáti rybářských věd, prostě citliví lidé.
P.S.: Celkem bylo uloveno 28 kaprů za týden, z toho 12kaprů nad 10kg. Největší ryby výpravy: 97cm 15,20kg, 93cm 16kg a 102cm 16kg.
S pozdravem Ondra